Tatíček slavil

No sláva, lid se dočkal, pan president slavil sedmdesátiny.Jeho první pokus oslav nevyšel, protože mu ho prý překazili stávkující a nepřející odboráři.Chudák starý, každý si dovede představit, jak by mu asi bylo, kdyby se vybraní hosté patřící k české smetánce, snažili přijet k jeho sídlu autobusy MHD a jejich potupný příjezd by byl zdokumentován lovcem celebrit Krausem.
Takže poslech jazzu, žvýkání chlebíčků, četba epizod z knihy o Velikánovi a přednáška o globálním oteplování byly přeloženy na neděli.Nohsledi a lokajové budou slintat blahem, až budou zvěčněni na skupinové fotografii s největším Čechem, který se za ta léta politického bafuňaření vyprofiloval z bezvýznamného bankovního socialistického úředníčka na věhlasného odborníka přes globální oteplování, nemajícího rád batůžkáře s PET lahvemi, pojídače zeleninových salátů a negramoty neznající Hayeka a rakouskou ekonomickou školu.
Když už jsem nakousnul jeho politickou kariéru, vzpomínám, jak jsme si za vlády komunistů dělávali legraci z tehdejších papalášů ohledně jejich politicko – životní poutě.Tehdy soudruzi svůj život spojili se životem Strany, což se projevovalo tak, že jejich politická kariéra zpravidla končila současně i s koncem jejich fyzického bytí.K tomu jim stačil mustr v podobě pečlivě vypěstovaného kultu osobnosti, v němž se Státník zpodobňoval v sochách, obrazech a písních tak, aby si lid vsugeroval myšlenku, že On je s nimi a bez nějž by jejich život ztratil další smysl.Proto byla každá smrt Státníka spojena s celonárodním smutkem a truchlením mas.
Vždycky jsem si myslel, že takového davového smutnění budu ušetřen, protože co pamatuji, tak v době nedávno minulé jeden soudruh vystřídal soudruha druhého tak rychle a chytře, že ten, který odešel údajně na střídačku, se už nikdy nevrátil a umřel v tichosti a stranickém ústraní.Někdy v takovém ústraní, že se zpráva o jeho úmrtí objevila v Rudém právu na stránce vyhrazené problematice žňových prací v Hrubém jeseníku.Takže si už ani nepamatuji, jestli lid truchlil, když zemřeli Novotný, Svoboda, Husák.Ale v případě Klause si nejsem tak docela jistý.
Na oslavy 70. narozenin soudruha prezidenta Gustáva Husáka si pamatuji celkem dobře.Ty proběhly v duchu těch správných bolševických tradic, blahopřejné petice pracujícího lidu z celého světa zveřejněné v Rudém právu, udělování nejvyšších státních vyznamenání a záběry delegací nohsledů, střídajících se na Hradě jako figurky na orloji.Klasika.
Dnes si můžeme přečíst Nedělní Blesk, věnovaný životnímu jubileu Velkého Kormidelníka, zjistit co česká elita chlastala a prohlédnout i foto dodávky, ve které se dary a dárky pro jubilanta odvezly.Jiná doba, jiný politický systém, ale servilnost, lokajství a pokrytectví zůstalo.
Husákovi naklusali pogratulovat tehdejší národní umělci, dnes sice dojeli umělci bez titulů, zato mají v hlavě místo mozku seno a králičí bobky.Nechyběl ani výtečník Vladimír Železný, kvůli jehož čachrům Česká republika přišla o víc jak deset miliard korun.
Naštěstí už školní dítky nemusí pořádat oslavné besídky k narozeninám tatíčka Masaryka nebo generalissima Stalina na základě pokynů z ministerstva školství.Ale ta divná pachuť kultovního dědictví v Čechách přetrvala doteď.Rozděluje společnost na nesmiřitelné tábory Klausových příznivců a odpůrců.Jako by toho nebylo málo ve zkorumpované politice.Jedni ho považují za hrobaře nejlepších českých průmyslových tradic a druzí za věrozvěsta svobody a prosperity.Jedni v jeho oslavách narozenin vidí nadutost komunistického papaláše, ti druzí zase nezadatelné právo dělat si co uzná za vhodné.Jen se vtírá nepříjemná myšlenka, jestli jde Klausovi o republiku nebo o jeho prkenici živenou penězi daňových poplatníků.Inu uvidíme, třeba se klidně bude za několik let objímat i s bolševikem a jeho družina věrných bude pět ódy na jeho nadstranickost a státnickou rozvahu.