Oslavy amatérismu

Připadám si téměř jako za bolševika. V novinách jeden článek za druhým, v televizi to samé, rozdíl je jen v tom, že rozhovory se zasloužilými odbojáři už nejsou lemované srpem a kladivem. Novináři a politici se zalykají vlastenectvím a hrdinstvím, které prý nemělo v československých, potažmo světových dějinách obdoby.
Je řeč o atentátu na Reinharda Heydricha. Nic proti vlastenectví a národnímu cítění, ale opět je zřejmé, jak si vládnoucí elita pomocí najatých poskoků ( v ČTV duo Čvančara a Stehlík), ochotných žvanit za peníze cokoli, zase přihřívá svoji ubrečenou národoveckou polívčičku ve snaze vnutit souženému lidu představu, že vlast a národ jsou jí nade vše. Polívčičku notně zkyslou, protože ji vařil už Edvard Beneš a po něm komunisté.
Není nutné si lámat hlavu otázkou, proč zrovna Češi oslavují atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jako nejúspěšnější vojenskou operaci v boji s hitlerovským Německem, i když byl paradoxně spáchán dvěma muži v civilu. U národa, jehož vlastenecké cítění je po staletí založeno na představě boje dobrotivých husitů proti německému útlaku, to nemůže překvapit. Prostě to tak je, český národ ve svých dějinách nikdy neměl vojáky, kteří by vedli samostatné české šiky do lítých bitev proti všudypřítomnému germánskému nepříteli, proto mu nezbývá, než aby se při výběru vlastní vojenské elity do pomyslné síně slávy spolehnul ne na skutečnou historii, ale na historii poplatnou národně – obrozeneckým představám hraničícím se starými pověstmi českými. Jen z těchto důvodů se v českých novodobých dějinách mohlo stát, že jeden den jsou čeští vojáci velebeni jako zachránci vlasti a druhý den stojí pod šibenicí jako generál Heliodor Píka a nevědí chudáci ani za co.
Sedmdesát let po atentátu se čeští vlastenčíkovští historikové nedokázali oprostit od stereotypního myšlení, kterému se tak dobře vedlo za komunistů. Ti atentát neoslavovali z toho důvodu, že nezapadal do jejich ideologické teorie komunistického odboje jako jediného odboje proti německé okupační moci. Dnes předvádějí v podstatě totéž, jen s opačným znaménkem. Záměrně potlačují význam prosovětského odboje (viz zesměšňovací akce s růžovým tankem) a upřednostňují tzv. nekomunistický a násilný odboj, jehož následky byly pro protektorátní civilní obyvatelstva tragické.
Bohužel si nikdo z takzvaných vlasteneckých Čechů dost dobře neuvědomuje, že probíhala válka a Protektorát Čechy a Morava byl součástí Velkoněmecké Říše, která válku vedla. A ať se jim to líbí nebo ne, demokraticky zvolený prezident Hácha se ke svazku s Říší v Berlíně svým podpisem zavázal. Každý věděl, že okupační moc nebude tolerovat jakékoli náznaky odporu, to bylo známé z doby Rakousko – Uherské monarchie a jeho represí za První války. Když Češi viděli, jak Heydrich tvrdě skoncoval s předsedou vlády Eliášem, tak jim muselo dojít, co by následovalo v případě ozbrojeného odporu organizovaného z ciziny. A bohužel, neuvědomili si tragické dopady, které tento odpor přinese, pokud jej budou provádět civilisté se zbraněmi v rukou. V tomto případě přestávají platit jakákoli pravidla, protože v době, kdy byl atentát proveden, platily konvence a úmluvy o vedení války, v nichž nebylo ani slovo o tom, že by měl být ozbrojený civilista považován za vojáka a jako s takovým by mělo být zacházeno podle nějakých zvláštních ustanovení. Vynořuje se strašlivá logika války: je-li jedna bojující strana tvořena výhradně ozbrojenými civilisty bez jakéhokoli viditelného označení, např. vojenským stejnokrojem, pak nic nebrání té druhé, uniformované straně, střílet po civilistech, kteří jsou navenek neozbrojeni. Taktéž jí žádné konvence nezakazují v braní rukojmí a nezakazují popravy civilistů jako odplatu za vlastního zabitého bojovníka. Každý civilista účastnící se ozbrojeného boje má „neviditelnou“ uniformu: národnostní nebo náboženskou příslušnost. Britové tento stav zažili v Búrských válkách a řešili ho stejně „nacisticky“: brali rukojmí, popravovali pro výstrahu, zatýkali a umisťovali civilní obyvatelstvo do koncentračních sběrných táborů, vypalovali odbojné vesnice nebo je před partyzánským vlivem přesidlovali na bezpečnější území. Vlastně na základě jejich zkušeností byly přijaty Haagské úmluvy o pravidlech vedení válek, které platily i za druhé světové.
Jestli čeští hurávlastenci neustále omílají krvavou heydrichiádu, Lidice a Ležáky, tak bychom od nich měli logicky očekávat, že stejně tak budou nekompromisní v odsudku toho, co dělají demokratičtí okupanti v Afghánistánu. Tam jde totiž zřetelně vidět, že vojáci operace „Trvalá svoboda“ zabíjejí civilisty ze stejných důvodů jako nacisté. Není snad týdne, abychom se nedozvěděli, že americký bezpilotní letoun „omylem“ usmrtil civilisty nebo že zahraniční voják postřílel bezbranné děti ve stavu „pomatení“ mysli. Ve většině případů to jsou odvetné akce za to, že Talibanci sejmuli jednoho z nich. Děje se tak pořád, vzpomeňme jen na Vietnam a statisíce mrtvých. Ale to naše demokraty netrápí, pro ně je denním chlebem donekonečna oplakávat 174 postřílených lidických mužů a trapně mlčet třeba o víc jak pěti stech zmasakrovaných v My Lai.
Akce Gabčíka s Kubišem byla „ partyzánština“. Vůbec nejsem přesvědčen o tom, že hodit otrávenou bombu v civilním obleku na překvapeného nepřítele je samo o sobě nějakým hrdinstvím. A už vůbec nespatřuji za hrdinství odhození zbraně pár kroků od nepřátelského elitního důstojníka, navíc když ten je hůře vyzbrojen! Kdo byl někdy na vojně, tak ví, že zbraň odhazuje voják jen tehdy, když se vzdává. Na frontě byl za bezdůvodné zahození zbraně jediný trest: popravčí četa! A navíc dobře vycvičený Gabčík musel vědět, že zbraň selže jen tehdy, pokud o ni není řádně pečováno. Z toho důvodu historce se zaseknutým a posléze odhozeným Stengunem moc nevěřím, protože to byla součást Benešova plánu. Není pochyb o tom, že Edvard Beneš si byl vědom toho, jaké se v Protektorátu rozpoutá peklo, když se atentát povede. Byla to jeho akce a jen to dokazuje, že mu na životech Čechoslováků vůbec nezáleželo, že je jen zneužil ke svým špinavým svobodozednářským čachrům. Ostatně lehkost, s jakou obětoval životy tisíců důvěřivých Čechů se za pár let projevila obdobně, když Československo i se svým „milovaným“ českým národem předhodil stalinovským komunistům.
Ten záměrně odhozený Stengun byl signál. Jednak pro anglické chlebodárce, že On, Eduard Beneš je tím pravým mužem pro vedení československého odboje a ne nějací rudí pomatenci řízení z Moskvy, kteří ještě před pár měsíci Adolfa Hitlera brali jako svého dobrého kamaráda. A navíc to byl signál pro německou okupační moc, pro kterou britská zbraň odhozená na místě atentátu měla znamenat, že to nebyla nějaká amatérská huráakce, ale profesionální čin zahraničních diversantů.
Češi se před Mnichovem vyhnuli ozbrojenému konfliktu s Německem, ačkoli měli dostatečně velkou sílu i spojence na to, aby si získali vojenský respekt. Takový, jaký si vybojovali třeba Finové, bojující proti drtivé přesile v sovětsko – finské válce. Nestalo se tak, proto dnes oslavují rozporuplný čin, který na vývoj války neměl žádný vliv, jen přinesl utrpení civilnímu obyvatelstvu a Židy nezachránil před holocaustem, který Heydrich na konferenci ve Wansee naplánoval.
Byl by Slovák Gabčík rád, kdyby dnes viděl, že obětoval svůj život a životy tisíců Čechů za to, aby se Československo zásluhou demokratů nakonec rozpadlo?