Fajn práce

James je poručík amerického letectva. Zařazení: operátor bezpilotního letounu. Jeho úkol je jasný, zabít nepřítele, který mu nikdy nevyhlásil žádnou válku. Kdekoli na Zemi. Touto dobou se nacházejí jeho cíle především na území „suverénních“ států jako jsou Jemen, Irák, Libye, Somálsko, Afghánistán, Pákistán, v příštích letech to budou země jiné, do kterých bude záhodno rozšířit demokracii a debetní karty.
James ráno vypraví děti do školy, pokecá s manželkou nad sklenkou džusu o dárcích k Vánocům, hupsne do auta a za půl hodiny je v práci. Sedí pohodlně usazen v křesle klimatizované místnosti bez oken, kouká na monitory a pozoruje krajinu vzdálenou tisíce kilometrů. Ani nemusí vědět, kde to je. Občas zareaguje na signál, že palubní senzory zaznamenaly ve sledované oblasti nějaký pohyb. Joystickem navede dron na vhodný kurs, zazoomuje optiku, infrakamerou prozkoumá termální stopu a pokouší se na vzdálenost několika kilometrů rozeznat, zda sledovaný objekt má v ruce hůl nebo erpégéčko. Pokud je přesvědčen, že je to zbraň, odpálí raketu a počká na explozi. Pak jde na oběd. Po návratu z něj se od rozvědky dozvídá, že cíl identifikoval správně a že byl spolehlivě zničen. Po zbytek služby je to rutina a už jen čeká, až bude padla. Jede domů, cestou dětem koupí pizzu a manželce květiny.
Idylické válčení, jako v počítačové hře, že? Navíc slušné placené. Jenže, co když James zabije neozbrojené ženy nebo děti? A nestává se to jen tak zřídka, nevládní agentury uvádějí, že na každého zabitého ozbrojence připadne mnohonásobně víc zabitých neozbrojenců.
Co vlastně s člověkem udělá zjištění, že zmáčknutím spouště zabil celou rodinu, která měla tu smůlu, že žila zrovna tam, kam se napřímily americké zájmy? Jde k psychiatrovi, protože zabil bezbranného člověka? Dostane pak půlroční dovolenou, aby zapomněl? Nebo je přeřazen někam do Tramtárie? Nic z toho. Protože prošel výběrovým sítem testů a zkoušek, tak mu nedělá problémy zabíjet cizí děti a ženy. Na hromadném zabíjení civilistů po zkušenostech z druhé světové války je totiž založena americká válečná doktrína.
A pak tu je Adam. Tichý, introvertní, inteligentní mladý Američan, od malička vychovávaný v duchu těch „nejlepších amerických křesťanských tradic“. Každou neděli trávil od malička s matkou nebo otcem v kostele a na střelnici, kde si vštěpoval zásady obrány lidských práv a svobod po americku. Jeho psychologický profil by byl v mnohém shodný s Jamesovým, Adamovi také nečinilo potíže zabít bezbranné děti a ženy. Ale asi by se operátorem dronu nikdy nestal, protože po tom, co provedl, spáchal sebevraždu.
Teď se teprve dostávám k tomu, co sračkomety vynechaly. Adam Lanza byl sebevražedný atentátník. Nebyl šílený, jak se nám snaží namluvit vymývači mozků, teroristický útok provedl chladnokrevně, a pak, vědom si toho, co provedl, spáchal sebevraždu. Jenže šablona sebevražedného atentátníka je dnes dostatečně známá: Korán, Alláh, čekající panny v nebi, hedvábné spodní prádlo a na něm umístěný výbušný systém. Do takové šablony Lanza nezapadl.
USA jsou zvrácená země, protože pokud půjdete do obchodu se střelnými zbraněmi a pořídíte si poloautomatickou pušku s tisícovku nábojů, nebudete v ničem podezřelí, naopak se vám od prodávajícího ještě dostane pochvaly za váš dobrý vkus. Ale pokud nakoupíte za pár dolarů dusičnatého hnojiva, tak už jste sledováni federálními orgány jako osoba s podezřelými sklony, nedejbože, kdyby vám ještě navíc chyběl profil na fízlovské síti jako je facebook nebo twitter. Budete pod takovým dozorem, který se dá srovnat se sledovačkou KGB.
Je zcela zbytečné vést diskuse, zda by se měl omezit v USA prodej poloautomatických zbraní a velkých zásobníků. V zemi, která za svůj vznik vděčí organizovanému zabíjení, je ztrátou času o něčem takovém diskutovat. Fašismus se časem prosadí, takže ve školách brzy budou u vchodu s bezpečnostním rámem přežvykující ozbrojenci, jejichž zkušenosti z Iráku a jiných částí světa naleznou ve velké míře uplatnění i doma.
Jen se nějak nemohu ubránit dojmu, že to je totalita jako za komunistů. Za ní se ale nehlídaly základní školy (pamatuji si, že u vchodu jsme sedávali v deváté třídě jako služba), ale státní podniky. I když ti strejcové na vrátnicích vypadali občas srandovně, tak přeci jen nějakou tu bouchačku u sebe měli.
Bohužel, i k nám do Kocourkova se časem tyto výdobytky americké demokracie v nějaké formě dostanou. Pak budeme moci srovnávat. Pokud to přežijeme.

%d blogerům se to líbí: