Někomu chybět nebude

Zemřela Věra Čáslavská. Jak se dalo očekávat, havlistické sračkomety si okamžitě přisvojily její dlouho očekávaný skon za vlastní a jaly se jej okamžitě využívat ve svůj prospěch proti Zemanovi a všem jemu podobným ksenofobům.
Prý to byla svobodná, morálně pevná dáma, která si zaslouží náš obdiv za svůj odpor proti okupaci, určitě po ní bude pojmenována nějaká ta ulice, škola, školka a bude jí věnována kapitolka v učebnici dějepisu pro inkluzivně vzdělávané budoucí cikánské lékaře a afghánské inženýry.

Churavá kocourkovská společnost potřebuje vždycky adorovat někoho, kdo se vůbec o nic nezasloužil, což v případě tzv. sportovních celebrit platí dvojnásob. Sice jí znalo celé Japonsko a Mexiko, ale co z toho? Z jejích medailí, které prý původně darovala komunistickým papalášům, se nikdo nenajedl, ani nebyl vynalezen lék proti rakovině, která jí tak mučivě sprovodila ze světa.
Paní Věra nepochopila zásadní věc, a to tu, že se stala obětí těžké manipulace. Nejen ze strany party lidí kolem skřeta Havla, ale i ze strany tzv. reformních komunistů, kteří se v době „pražského jara“ od těch stalinistických komunistů lišili jen tím, že o sobě prohlašovali, že to s lidmi myslí dobře. Přitom měli stejné cíle jako jejich pilní následovníci po roce 89, kteří nejprve rozdělili republiku a pak kradli a kradli až do dnešního stavu, kdy o všem v Kocourkově rozhoduje evropská Uhnie. Tito zmetci dnes budou organizovat státní funus pro ženskou, která jim to po desetiletí žrala i s navijákem.
Čáslavská byla dlouhodobě duševně nemocná. Ostatně, těžké deprese, které měla prý deset let napovídají i něco o ní samotné. Musela žít s těžkými pochybnostmi, zda udělala dobře, když dobrovolně spadla z piedestalu až do suterénu kvůli takové prkotině, jakou byla tzv „okupace“ Československa v roce 1968. Nebyla schopna setrvat v manželském svazku, nezvládala výchovu syna, který pak zabil svého otce. U Havla si potom pro něj vyškemrala milost a nakonec, sotva se prý dostala z depky, se vydala napospas takovým kreaturám, jako jsou Kalousek se Švarcnberkem, kteří si z ní udělali protizemanovskou výkladní almaru.
Je jasné, že se neustále bude omílat její ryzí a pevný charakter, morálka a smysl pro fair play. Ale nikdy, zdůrazňuji nikdy, se havlistické politické a novinářské sračky nezmíní slovem o tom, že těch 7 zlatých medailí z olympijských her vybojovala díky poměrně dobře propracovanému systému tělovýchovy, jenž zavedl tehdejší tzv. totalitní režim. A troufám si tvrdit, že již nikdy se v Kocourkově nenajde gymnastka, která by vybojovala víc jak jednu zlatou olympijskou medaili.
Kdo si pamatuje, jak se za „totáče“ vyučoval tělocvik, tak ví své. Dnes se kantor na základce neopovažuje chtít po dětičkách, aby udělaly kotoul vzad, natož aby skočily skrčku přes kozu. Byl by za sebevraha, protože dnešní rozmazlenci by si při tom mohli polámat hnáty, a to mu za to riziko nestojí. Rodiče své talentované děti sice nutí sportovat, ale jen s vidinou velkého výdělku a tomu podřizují vše. Takže jestliže jejich synáčkové chtějí být Jágrem nebo Nedvědem, tak okamžitě telefonují učiteli, proč proboha nutí jejich dítě dělat stojku nebo skákat přes koně. Přeháním, ale jedno je jisté. Gymnastika byl obraz úrovně školní tělovýchovy a výsledek spojení tradic Sokola, DTJ a spartakiád. Jen z toho mohla vyrůst talentovaná Čáslavská, protože komunistický režim do sportovní gymnastiky a tím i do její budoucí slávy narval úsilí, o kterém, kdyby se přepočetlo na dnešní peníze, se ani nezdá.
Dokáže si snad někdo představit, že v dnešní době, kdy jde o peníze „až v první řadě“, by měl někdo zájem vypiplat z obyčejné malé Věrušky gymnastickou superstar, když by byla tzv. sockou? Čáslavská sama přiznala, že pocházela z chudých poměrů, takže je jasné, že dnes by její rodiče neměli peníze ani na zaplacení gymnastického úboru nebo svačinky. Proto se jí mohl ujmout vojenský sportovní oddíl a ze státních peněz jí dal vše potřebné.
A také se asi moc nebude zdůrazňovat doba, kdy se s komunistickým režimem tajně usmířila a za odměnu jí proto bylo dovoleno vycestovat za dobře honorovanou trenérskou prací i s rodinou do Mexika.